Uška
 
  
Úvodní stránka

 

  Návštěvní kniha
Oko  -  do duše okno
 

praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

            



Jsem ve věku, kdy už mě určitě nic nenutí spurtovat za stále vyšším pracovním výkonem a tak svou energii věnuji hlavně naší malé chaloupce. Trávím zde spoustu času, jak na zahradě, tak při zútulňování našeho bydlení. Ráda nakupuji po bazarech staré předměty, které pak s radostí renovuji a začleňuji  do našeho domova.

        TOPlist

    Fotostránky
    mého muže

Červen 2019



 

Čeká nás tropický týden
Jak jej přežít? Nejlépe u vody, bez fyzické aktivity. To vždy nejde, ale máme štěstí, že alespoň noci jsou chladné a můžeme to teplo z domovů vyhnat ven. Patřím k lidem, co milují teplo a slunce, na zimní mrazy nejsem stavěná. Budeme se muset přizpůsobit počasí, kdy se budou zvyšovat teploty, budou nás trápit sucha. Doby, kdy jsme si mysleli, že poručíme přírodě jsou dávno pryč.

Stále ještě nemohu na sluníčko, protože ještě pár dnů budu brát antibiotika. Vypadá to, že borelióza proběhne bez následků. Naštěstí ne každý den slunce svítí a mohli jsme si vyzkoušet kola. Jsem nadšená z každého zdolaného kopce za pomocí motorku. Ve dnech kdy slunce svítí, chodím po domě a hledám kousky hadříků, které bych mohla využít na šití drobností. Tak vznikla například taška z kalhot a odloženého povlaku na polštářek.

Miluji jízdu na kole, téměř každý den jsme někam vyjeli. Hlavně po lese v okolí naší chaloupky. Jednoho dne nás navštívil kamarád manžela s elektrokolem, které jsem si měla vyzkoušet, abych se ujistila, jaký to je úžasný stroj. Na vyzkoušení nedošlo, neboť jsme celé odpoledne poseděli ve stínu altánu u soudku piva, pili kubánský rum a večer už bylo nebezpečné, abych něco nového zkoušela. Elektrokolo jsem odmítala, protože jízdu na kole miluji tak, jak ji nyní provozuji. To jsem netušila, jak rychle změním názor. Vzhledem k tomu, že mne klíště připravilo o potěšení z jízdy na kole po lesních stezkách, rozhodla jsem si kolo užít trochu jinak. Tedy po upravených cyklostezkách bez výmolů, kořenů a klíšťat. Protože bych se nyní neměla moc namáhat, došlo na skládací elektrokolo. Složíme, dáme do auta, zajedeme někam, kde to ještě neznáme a máme možnost ujet až 100 km. Pak zas hezky kola do kufru a pěkně domů. Jsem zvědavá, zda i tato jízda mne nadchne tak, jako jízda na obyčejném kole.

Mám radost, že se mi kdejaká nemoc vyhýbá, ale nakonec se mi do cesty připletlo jedno malé, hnusné klíště. Smůla byla v tom, že jsem ani nezjistila, že se mě nějaké klíště chytlo, nejspíš samo odpadlo. Když se mi na noze objevil flek, domnívala jsem se, že mne štípnul nějaký odporný hmyz a čekala jsem, až mi flek sám zmizí. Nemizel, naopak se zvětšoval. Takže jsem hledala na googlu co by to mohlo být, vylučovala jsem jednu nemoc za druhou, až jsem našla: Lymská borelióza patří mezi nejčastější infekční onemocnění přenášené klíšťaty. Ačkoli se nejedná o nemoc, která by vás mohla ohrozit na životě, dokáže člověku hodně zkomplikovat život. Zhrotil se mi svět, a ač jsem před zjištěním nemoci neměla žádné příznaky, najednou jsem byla slabá jak moucha. Jasně, to bylo z psychiky, co vše mne může potkat. Snažila jsem se z toho co nejdřív vyhrabat, abych našla sílu s nemocí bojovat. Zjistila jsem, že jsem v prvním stádiu nemoci a zatím mne nic nebolí. Jeden můj lékař říká: věř a víra tvá tě uzdraví. Polykám antibiotika a tři týdny nesmím na slunce. To je zatím jediné, co mi tak trochu vadí a doufám, že to bude i poslední omezení. Ale jak se říká, vše špatné může být k něčemu i dobré, učinila jsem jedno zásadní rozhodnutí. Ale o tom až příště.

Další skleněný výtvor vzbuzuje zdání, že jej na břehu vytvořila sama příroda.
Napodobení přírodních barev se vydařilo.

Už pohled zvenku na tuto krčmu napoví, proč tam tak ráda jezdím. Starou veteš stále miluji. Uvnitř krásné posezení, kde si můžete vyfouknout svůj skleněný půllitr a při jídle počkat než vám vychladne, abyste si jej odvezli domů neporušený.

Ocelově skleněný keř, doba květu celoroční :-)

Obdivuji každého, kdo svýma rukama dokáže vytvořit nějaké dílo. Proto občas navštěvuji sklárnu a žasnu nad zručností mistrů sklářů. Dle náčrtu na papíru vykouzlí přesně to, co někdo vymyslel, v dané velikosti a to hned v několika kusech, které musí být naprosto stejné. Takže foukají, mačkají, tvarují a měří jak metrem, tak šuplérou. To vše v dílně, kde žár z pecí vytvoří podmínky jak v pravém poledne na rovníku. Stojím na ochozu a hodiny pozoruji, jak z malých žhavých kuliček vytvářejí svá díla. Na rozdíl od nich se mohu ochladit a posilnit v místní staré krčmě.