Uška
 
  
Úvodní stránka

 

 Návštěvní kniha
Oko  -  do duše okno
 

praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

            



Jsem ve věku, kdy už mě určitě nic nenutí spurtovat za stále vyšším pracovním výkonem a tak svou energii věnuji hlavně naší malé chaloupce. Trávím zde spoustu času, jak na zahradě, tak při zútulňování našeho bydlení. Ráda nakupuji po bazarech staré předměty, které pak s radostí renovuji a začleňuji  do našeho domova.

        TOPlist

    Fotostránky
    mého muže

Srpen 2020



 

Člověk si má plnit své sny
Dlouho jsem si přála mít svou zašívárnu, kde bych si zalezla a nebyla nikým rušena, kterou bych si zařídila dle vlastních představ. A tak se jednoho dne stalo, že z holčičího pokojíčku se stal babský pokojík. Zrušila jsem postele, protože si myslím, že sedm postelí je naprosto dostačujících. Z horní koupelny, která byla sice zařízena stylově, ale moc se nevyužívala, jsem přenesla všechen ten starý nábytek do svého pokojíku, abych docílila jednotného elegantního stylu. Žádné retro z ušmudlaných starých kousků, ale nábytek kvalitní, neponičený, mnou milovaný. Ze sklepa jsem vytáhla kdysi bílý koberec, který si pes pletl s místem, kde má vykonávat svou potřebu. Koberec přežil propláchnutí vodou, následné vydrbání přípravkem na koberce. Když si pomyslím, že už měl být vyvezen do sběrného dvora, ale zůstal ležet ve sklepě pouze z mé nerozhodnosti, mám radost, že zas jednou jsem nejednala jako neřízená střela. To se stává málokdy. Možná je to věkem, začínám se zpomalovat.
Ale mám ještě jedno nesplněné přání. Do svého pokojíku nastěhovat mosaznou postel 110 cm širokou, na které se dá krásně válet. Bohužel je v pánském pokoji, oblíbil si jí můj vnuk a já nemám to srdce ji přestěhovat. Ale je tu možnost, že ho jednou přesvědčím, že na tu postel může chodit spát do mého pokoje. Vylíčím mu v růžových barvách výhody, že nebude rušen svým bratrem a ráno bude moct vyspávat dle libosti. Zatím je na takové přesvědčování brzo, kluci jsou jako dvojčata, ale věřím, že jednou ten čas nastane.

U vrat máme jeden neposedný sloupek, který každou zimu na dvou místech popraskal, opadávala omítka. Nepomáhaly opravy, perlinka, lepidlo. Každé jaro jsem musela zedničit, abych se na to nemusela dívat. Až jsem si řekla dost. Při návštěvě souseda chalupáře jsem dostala dvířka z odstraněných kamen a hned jsem věděla, na co je použiju. Vyrobili jsme ceduli, která obě popraskaná místa zakryje. Žádná pošta nám nechodí, letáky odmítáme. Při otevření dvířek zvědavec uvidí pouze namalovanou vosu.

Na jaře jsem měla na záhoně dostatek místa, protože z mých vysázených brambor vyrostlo jen šest kousků. Alespoň nějaká návratnost. Na zbývající prostor jsem vysadila dýni hokaido. Stále každý mluví o této polévce a já ji ještě nevyzkoušela. S velkým očekáváním jsem se těšila na první plod. Stopka ještě nebyla suchá a hokaido se už přemísťovalo do kuchyně. První pokus byla polévka krémová. Moc jsem si nepochutnala, nemám ráda husté polévky. Druhý pokus byla polévka řidší s pořádným zeleninovým vývarem a kořením, protože mám ráda ostřejší jídla. Teprve na druhé polévce jsem si pošmákla. Nyní sleduji každý malý plod a sbíhají se mi sliny v očekávání, kdy z té malé kuličky konečně vyroste větší koule, kterou s radostí podříznu

Jsem tu nazpět
Měsíc jsem si odpočinula, nefotila, nepsala a zjistila jsem, že mi to hodně chybí. Zjišťuji, že mé rozhodnutí skončit s blogem mi více vzalo, než dalo. Na vzkaz, abych v blogu pokračovala, jsem uvedla, že člověk nemá dvakrát vstupovat do stejné řeky. V průběhu měsíce voda z řeky odtekla, už je tu zcela jiná voda, tak proč nevstoupit.
Blog beru jako deník, zpětně si mohu pročítat, co jsem v které době řešila, co mi dělalo radost nebo způsobilo starost. Skoro každý si někdy zkoušel psát deník. Takové psaní se dá využívat jako terapeutický nástroj. Dle provedených výzkumů lidé, kteří se věnují psaní, se cítí šťastnější a méně negativní. Není nic snazšího, než pár řádky se udělat šťastnější a pozitivnější. O tom je život, který ne vždy je veselý. Psaní pro mne jsou chvíle, kdy se dostávám blíže ke svým myšlenkám, ze kterých mohu čerpat vnitřní sílu. Nedostatek vnitřní síly se projevuje závislostí na druhých. Já vždy byla tvrdá palice, která se rozhodovala dle vlastních uvážení a nenechala se ovlivňovat jinými názory, se kterými jsem vnitřně nesouhlasila. Občas jdu hlavou proti zdi, vím, že se potluču, ale v takové chvíli jsem přesvědčena, že nemohu dělat nic jiného, pokud si chci zachovat rovná záda, se kterými musím ještě pár let žít. Nerada bych chodila po světě shrbená. Za měsíc svého nepsaní jsem namalovala spousty kamínků, kterými jsem snad udělala radost pár neznámým lidem.