Uška

  -  o životě u nás na vsi

  Úvodní stránka
 

 Návštěvní kniha
Oko  -  do duše okno
 

praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

            



Jsem ve věku, kdy už mě určitě nic nenutí spurtovat za stále vyšším pracovním výkonem a tak svou energii věnuji hlavně naší malé chaloupce. Trávím zde spoustu času, jak na zahradě, tak při zútulňování našeho bydlení. Ráda nakupuji po bazarech staré předměty, které pak s radostí renovuji a začleňuji  do našeho domova.

        TOPlist

    Fotostránky
    mého muže


Červen 2021



 

Ráda se vracím do dob minulých, do dob našich babiček a dědečků. Protože bylo krásné počasí a žádné vládní nařízení už nám nebránilo v návštěvě lidových staveb v Přerově nad Labem, rozhodla jsem se pro výlet s pokocháním. Část cesty jsme jeli autem a další část na kolech. Přemístěná stavení z širokého okolí jsou uspořádána tak, aby co nejvěrněji připomínala rozmístění chalup ve středočeské vesnici a působily tak přirozeným dojmem. V jednom areálu tak můžete projít devíti chalupami, vesnickou školou, hospůdkou, kovárnou. V chalupách je plno staročeského vybavení, je čím se kochat. Kolem stavení jsou upravené zahrádky s bylinkami. Zaujala mě jedna neznámá rozkvetlá asi metr vysoká rostlina jménem líčidlo, která k těm starým chalupám tak krásně zapadla, že jsem se na ni musela zeptat, nikdy dříve jsem ji neviděla. Dostala jsem odpověď, že v dobách, kdy se látky barvily ručně, mělo líčidlo uplatnění jako barvířská rostlina. Prý po okolí semínka roznášejí ptáci, a pokud půjdu za zámek, přes lávku, je jich tam plno. Natěšena jsem tedy šla za zámek, přes lávku a zjistila, že louka je čerstvě pokosena a jsem tedy bez líčidla, což mě mrzí.

Zažila jsem jeden zajímavý postřeh, který si chci co nejdéle uchovat ve své mysli. Vyjeli jsme na kolech přesto, že sluníčko nezvykle pálilo, což nezvěstovalo nic dobrého. Po pár kilometrech nás překvapil déšť, před kterým nás ochránily větve stromů. Zas vysvitlo slunce v plné síle, pokračovali jsme za svým cílem. Na zpáteční cestě, to bylo o něco problematičtější. Zrovna, když jsme míjeli starou plechovou autobusovou zastávku, spadly první dešťové kapky, obloha se zatáhla a zčernala. Jen jsme se usadili na lavičce zastávky, začalo hustě pršet. Kapky bubnovaly do plechové střechy, což mi připomínalo dopadání dešťových kapek na celtovinu stanu, dobu dávno minulou. Ano i tak jsme dříve trávili dovolenou a nebylo to špatné Jak jsme byli uzavřeni v té plechové boudě a jen pozorovali déšť, tvořící se potůčky stékající po silnici, projíždějící auta, nikam jsme nespěchali. Pociťovala jsem takový vnitřní klid a pohodu, jako už dlouho ne. Dost často se mi totiž stává, že se mi někde „zasekne“ myšlení, stále se točím v kruhu neodbytných myšlenek, přežvykuji dokola stokrát přežvýkané téma. Hlava stále jede, neodpočine si, nevypustí dotěrné myšlenky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím zvolnit, zklidnit se a prožívat takové chvíle pohody, jak nejčastěji to půjde. Uvědomila jsem si, jak důležité je občas si sednout a naprosto vypnout a jak je to náročné. Proto mniši zavření v chrámech musí opakovat stále dokola pár slabik, v chrámu to bzučí jako ve včelím úlu, ale mnichům to nedovoluje zaobírat se vlastními myšlenkami. To je návod, jak toho dosáhnout. Kdybyste mě někdy viděli sedět na mezi a hučet, tak jsem se nezbláznila, jen se snažím o navodění duševního uvolnění

Rostlinná strava prý potěší tělo i duši
Říká se, že ten, kdo vyřadil ze svého jídelníčku živočišné produkty se více usmívá. Jestli je to pravda nebo ne, to nevím, protože já se na svět usmívám ráda přesto, že maso jsem ze svého jídelníčku nevyřadila. Lidem stále více záleží na tom, aby jídlem podpořili své zdraví, jak potvrzují různé průzkumy, ankety. Lidé hledají alternativy alternativ – zdravější a funkčnější. Já si dám raději kus čokolády nebo kus masa. Proč nám chutná nezdravé jídlo a co nám chce tělo svými chutěmi sdělit? Proč to příroda nezařídila tak, aby nás lákalo jen to zdravé? Sladká chuť signalizovala našim předkům, že je daná potravina zdrojem rychle využitelné energie, to znamená energie potřebné pro práci nebo k útěku před nebezpečím. A potraviny obsahující větší množství tuků jsou zase energeticky bohaté. Tuky si organismus dokáže uložit do svých zásob na pozdější náročné období. Pozitivně ovlivňují naši náladu. Proto se u člověka vyvinula silná chuťová preference na sladké a tučné. Máme to v genech, pud přežití. Příroda všechno zařídila správně, jen civilizace to chce měnit, kolapsy pak přicházejí náhle. Potom přežívají hlavně ti silnější jak na těle, tak na duchu
.

Další společné tvoření, byla brnkačka. Dřevo jsem natřela hodně zředěnou bílou barvou, aby kresba dřeva byla znatelná. Máme zásobu toaletního papíru přímo u WC, což má určité výhody

Deštivé počasí mě přimělo alespoň k nějakému malému tvoření. Využila jsem jedno dlouhodobě odložené krájecí prkénko, abych si udělala radost z vlastnoručně vytvořené dekorace. I polévka byla uvařena vlastnoručně, ta mi ale nedělala radost, nýbrž spokojenost, když mi teplá prošla zažívacím traktem Čím jsem starší, tím víc miluji polévky, nejspíš si vynahrazuji to, co jsem jako dítě odmítala.

              

Krásné slunné počasí nás přimělo sednout na kolo a zjistit, jak to je s těmi opatřeními jinde, než u nás na vsi, kde život plynul jako by coronavirus neexistoval. Sedli jsme na kolo a vydali se po cyklotrase kolem Labe do města Roudnice nad Labem. Název je odvozen od vyvěrajícího rudného pramene. Cíl cesty byl vzdálen 25 km, což je maximální vzdálenost, kterou ujedu. Je třeba počítat i se zpáteční cestou a moje pozadí neusedí víc než 50 km Po pětadvaceti kilometrech je  potřeba se posilnit a doplnit tekutiny. Zastavili jsme se na zahrádce jedné hospůdky a byli mile překvapeni. Vítali nás s úsměvem, milým slovem, moc návštěvníků neměli a je možné, že je pandemie naučila vážit si svých hostů. V době oběda tam byly jen tři páry důchodců Ti jediní vědí, že zatím o své příjmy nepřijdou, o navyšování se vždy postará ministryní Maláčová, které říkáme tiskárna na peníze, protože s radostí rozdává všem a všude.
Konečně jsme si vychutnali načepované pivo ve skle, což bylo přímo úžasné. Jedno si dáte před jídlem, druhé je nutné dát po jídle. Proč dvě? Kdyby vás chytili policajti, tak by vám po jednom nebylo milé jejich počínání. Po druhém pivu už by vám to bylo naprosto jedno

Konečně nám začaly rozkvétat šeříky. Jejich vůni miluji. Jako malá jsem bydlela u parku plného šeříkových keřů. Tenkrát tam chodil hlídač a nesmělo se šlapat na trávu, nesmělo se nic trhat do vázy. Celý měsíc jsme měli byt provoněný šeříky. Mezi několika keři šeříků jsme měli bunkr, kde nás hlídač většinou nenačapal. Když ano, tak jsme mu stejně utekli, neboť se pohyboval o hůlce. Děti si vždy poradí s takovými nesmyslnými příkazy.