Zářivé lampionky jsou po usušení krásné i samotně.
V suchém stavu si lampionky uchovávají tvar a barvu, a to i po několik let.

Podzimní truhlíky u nás nebudou již plastové. V nestřeženém okamžiku jsem z dílny pobrala nářadí a vyráběla jsem dřevěné truhlíky z odřezků prken. K mému údivu to skončilo bez úrazu, ale pohroma byla. S plechovkou barvy jsem zašla do kůlny pro nějaký klacík, abych barvu mohla zamíchat. Nevím jak se to mohlo stát, ale plechovka v nestřeženém okamžiku spadla na zem. Nebyla jsem od barvy pouze já a podlaha, nakonec i kuna, která tam v noci šmejdila. Nabarvila si packy a udělala pár bílých stop po trávníku. Podlaha je zbudovaná z cihel, takže asi budu muset pár cihel vyjmout a obrátit, aby po mě nezbyla bílá spoušť.

Luční bouda je nejstarší boudou v Krkonoších. Nebylo možné jí přejít bez povšimnutí. Chvíli jsme poseděli na obědě a museli ochutnat pivo jejich výroby. Bylo opravdu dobré a dodalo energii na další cestu, která se tím pádem stala veselejší :-)

Název tundra pochází z finského slova "tunturi" a používá se pro označení pustých plání na dalekém severu Evropy a Asie. A my ji máme i v Krkonoších. Je prostě krásná :-)

Část cesty je z povalových chodníků, aby se zachránilo území s rašeliništěm. Je to krásné tvrdé dřevo, na kterém se podepsalo počasí. Pokochala jsem se krásou přírodního materiálu.

Sněžka 14. září 2016 - zachtělo se mi vrátit tam, kde jsem jako mladá s lehkostí poskakovala :-)

Gotický chrám v Panském týnci skrývá několik záhad. Neví se, kdo jej nechal stavět a proč nebyl dostavěn. Takže jsem se ocitla mezi mohutnými kamennými stěnami s pohledem do oblak. Chrám stojí v léčivé zóně a ze zdí vyzařuje klid a pohoda. Chrám lidi zklidňuje, navozuje pozitivní energii, optimismus, dobrou náladu, radost ze života... Je pravda, že se mi zdálo jako by se tam svět zastavil. Nikdo tam neběhal, nehulákal, neodhazoval papírky jako na jiných turistických místech. A nejspíš vzhledem k tomu, že já mám optimismu a radosti ze života dostatek, mi nabídl plnou náruč energie. Před návštěvou tohoto místa jsme plánovali výlet na Sněžku, já s obavou, zda tam ještě vylezu. A nyní se nemohu dočkat.

Cesta nás zavedla do obce Peruc, kde je muzeum české vesnice. Třípatrová budova s krásnou starou veteší. Mají to moc pěkně naaranžované a nikdo vás neokřikuje, že se dotýkáte. Takže jsem si prohlídku opravdu užila.

A protože jsem maniak na boty a takové ještě nemám, tak jsem si tyto musela vyzkoušet.  Chodit se v tom asi moc nedalo, ale určitě byly praktické. Myslím, že když selka v nich ráno šla po kamenném zápraží do chlíva, tak to bylo jako by celému dvoru dala klapáním najevo, že je čas k snídani a konec povalování.

Už dlouho jsem neseděla ve školní lavici.