Další zamračený den, další taška. Látka na chalupě už žádná, tak jsem rozstříhala staré gaťky a vypárala cedulky z triček. Doufám, že zas vykoukne sluníčko, docházejí mi nápady :-)

Dnešní probuzení nebylo vůbec špatné. Za okny zima a mlha, která by se dala krájet. Slunce se nemohlo prodrat mezi mraky a já zůstala ještě dlouho v teplých peřinách. Krásných chvil, kdy nemusím nic, zas tak moc není, tak si je užívám.

Pergola hotová, venku deštivé počasí, tak jsem si sedla na chvíli ke stroji. Ve spartánských podmínkách se toho ušít moc nedá. Místo pravítka posloužilo prkýnko, místo krejčovské křídy, křída tabulová. Látek moc nebylo, tak se sešívalo, vyšívalo, malovalo. Jestli se zadařilo poznám podle reakce obdarované.

Dřevčice - ves ležící na návrší při silnici z Dubé do Holan, je spojena s působením rytíře Soběhrda z Dřevčic. Dnes vesnice tvoří hodnotný celek zděných domů lidové architektury, který je obohacen architekturou socialistických bytovek. A v této malé vesničce jsem viděla něco úchvatného, jako by to bylo z jiného světa. Nemohla jsem odolat nevidět obchůdek i zevnitř. Neměli tam žádné levandulové zbytečnosti, ale byl to krásně zařízený obchod s potravinami a zbožím denní potřeby na vsi, zařízený ve francouzském stylu. Zakoupila jsem si čerstvé vynikající pečivo, velice příjemnou obsluhou mi byla nabídnuta káva. Uvědomila jsem si rozdíl mezi obchodem v naší vsi a zde. Ano, v naší vsi mají otevřeno denně, sortiment není malý, ale ten obchůdek opravdu nikoho neláká. A přitom by stačilo tak málo.

Nevyhazuj staré věci pro nové. To jsem často slýchávala, ale neřídila se tím. Jak jde čas, tak zjišťuji, že něco na tom rčení asi bude. Dnes jsem z kůlny vytáhla poličku, která měla své nejhezčí dny dávno za sebou. Vydržela jen díky tomu, že se na ni daly narovnat květináče a plno dalších zahradnických pomůcek. A dnes opět přišel její čas zdobit.

A je hotovo. Jednoduché, lehké, vzdušné, prostě to, co jsem si přála.

Zatím JEN plánuji svoji pergolu. Ale každý den se mění v mých představách. Nejprve to byla pouze základní konstrukce a místo střechy sluneční plachta. To mi bylo vymlouváno, že plachta promokne, na sezení bude pršet, v plachtě se bude držet voda a plno jiných připomínek. Takže se naplánovala pergola se střechou. Souhlasila jsem, ale když jsem si to ve večerním klidu na lůžku představila, tak jsem nemohla ani usnout a musela jsem nesouhlasit. Střechu z tašek a podobných krytin odmítám. Byly  mi navrženy polykarbonátové desky. Oběhla jsem ves a zjistila, že žádné desky nechci neboť tam jsou spoje a drží se na tom špína, která je zespodu vidět. Dál bylo navrženo plno dalších variant, ale mezi tím se stalo něco neočekávaného. Velký slunečník, který obyčejně na noc uklízíme do kůlny, nějakým nedopatřením zůstal rozvinutý nad stolem a co čert nechtěl. Nebo chtěl? Začalo pršet. Ráno pod slunečníkem zůstal suchý kruh, což byl okamžik mého konečného rozhodnutí. Plachta, která má sklon prostě nepromokne! A dostali jsem se opět na začátek :-) Teď už musíme čekat jen na dříví a doufám, že to nebudou týdny. To by se naše představy mohly opět měnit. Ale nečekám s rukama založenýma v klíně. Barevně vylaďuji, což je moje nejmilejší činnost. Nemám ráda barevnost, moje nejmilejší barva je černá nebo šedá. Barvy neutrální, nevýrazné, elegantní, které jdou sladit s každou jinou barevností. A v tom byl problém. Naše lavička a plot byly v červené barvě, stůl světlé dřevo a pergola má být z tmavšího dřeva. Tam by se mi dobře nesedělo! Ale měla jsem štěstí, zjistila jsem, že se vyrábí černé lazury. Do dneška jsem o nich nevěděla, a to jsem v prodejně s laky každou chvíli. Kdo by taky chtěl na zahradu černou barvu. No přece já.  Pak už mi nic nebránilo v cestě, abych si to sezení vybarvila k obrazu svému. 

Čtení při jídle - většina návodů na zdravé stravování se shoduje v tom, že se to dělat nemá. Ale u nás se to může, akorát nesmíme čtený text jídlem zapatlat :-)

Jsem ranní ptáče. Nevadí mi upéct k snídani čerstvé pečivo.

Kringel - pekl ho snad už každý, kdo hledá recepty na netu. Pokud ne, tak určitě vyzkoušejte. Je to voňavé, sladké, lahodné, nadýchané... prostě vynikající. Věnec jsem sice zapletla, bohužel nebyl k focení, takže jsem si to zjednodušila. Tence zarolované těsto nakrájíte na kousky a trouba už se postará o zajímavý tvar. Většina z nás nejprve jí očima, pak teprve použije chuťové pohárky. V tomto případě ani jedno nezklame.

Miluji žně, teda žně na polích mne nechávají klidnou, ale sklizeň ovoce je něco úplně jiného. Pak dělám výlety na kole právě do míst, o kterých vím, že tam budu moci sezobnout nějaké plody přírody. Jsou totiž napěchované důležitými látkami, které najdete doslova na cestě.  Nejdříve to bývají třešně a višně, nyní to jsou nakyslé mirabelky, brzy budou  jablka a hrušky. Nakonec budou blahodárné švestky. Každý den vyrážím pro deset kousků švestek neboť prý mají blahodárný vliv na pleť, nehty a vlasy :-) Švestky uzavírají řadu mé sklizně, upozorňují mě, že nastává chladnější počasí a konec vyjížděk za ovocem. Blíží  se dlouhé noci a krátké dny, které teda nemiluji, ale nic s tím nenadělám, tak se nevztekám :-)

Pryč jsou doby, kdy jsme brzdili u silnice pokud jsme viděli prodávat rychlokvašky. Dnes si děláme rychlokvašky vlastní. Na rozdíl od konzervace při vysokých teplotách, si zachovají enzymy a vitamíny. Tak se ládujeme o sto šest :-)

A mám ji taky. Proč ji? Protože myslím tu krásnou zbytečnost. Několikrát jsem ji v obchodě držela v ruce a vždy jí statečně vrátila s odůvodněním, že mi bude akorát zabírat místo a vršek spadne velice brzy na zem. A pak jsem si řekla, proč ne. Alespoň chvíli mi bude dělat radost. A o tu přeci jde :-)

Nastal čas sklizně, čas konzervování.
Úroda meruněk se letos vydařila.

Další stará veteš do sbírky :-)