Trend, který přichází i k nám, je zařízení interiéru v průmyslovém stylu. Jaká milá změna :-) Vybavení starých továren se dostává do našich interiérů. Asi bych nechtěla v tom žít, ale trochu z toho stylu jsem přenesla do naší pergoly. Z počátku pergola byla jen s plachtou. Se zhoršujícím počasím jsme zjistili, že  výhoda lehkého přístřešku není moc praktická. Takže střechu jsme předělali a to byl impuls pro trochu industriálního stylu. Na střechu jsem zvolila plech a nyní dolaďuji zařízení pergoly. Zatím jsme ze zbytků trámů udělali odkládací masivní stůl a vystavila jsem staré kovové náčiní z kůlny. Zjišťuji, že práce se dřevem je krásná věc, určitě si zas něco dalšího vymyslím :-)

Nyní poznávám výhody bazarového nábytku. Koupíte za pár babek a když se vám přestane líbit, tak jej nemusíte hned likvidovat. Zjistila jsem, že to přírodní dřevo už mám okoukané a že by to chtělo změnu. Okoukla jsem známé prodejny  na netu a vybrala jsem nábytek z IKEA. Udělala si seznam nového nábytku do pokoje a zjistila jsem, že tolik peněz zas do změny vzhledu se mi dávat nechce. Raději jsem zašla jsem do prodejny Barvy a laky a vybrala si lazuru. Musím říct, že to byla trefa do černého. Lazura byla kašovitá, takže se dala používat přímo v místnosti, nic nestékalo, nekapalo. Mám změnu, která mi zas bude několik let vyhovovat a za pouhých 300,- Kč. Co s ušetřenými penězi? Mám jasno. Můj starý bazar zrušili, asi jsem jej málo navštěvovala :-) Takže se pustím do hledání nového, kde nebudou prodávat jen holandský nábytek.

Největší záludností podzimu bývá počasí. Ranní teploty už povážlivě klesají, málokdo má rád podzimní mlhy, které vydrží až do odpoledních hodin. Zato odpolední teploty ještě dokáží zahřát a tak tyto chvilky využívám k úklidu zahrady, posezení s čajíkem pod pergolou, procházce barevnou přírodou. Něco málo z té barevnosti jsem si donesla za okna.

Až se zima zeptá, co jsem dělala v létě, odpovím, že sušila květiny :-)

Máme podzim, přibývá stále více tmy. Je to období, které se někomu může zdát smutné. Já budu určitě smutnit po sluníčku. Tuším, že něco končí. V přírodě všechno dozrálo, plody jsou sklizené. Ptáci odlétli za teplem, zvířata, která přes zimu zůstanou doma, shromažďují zásoby. Rostliny rozsévají svá semena, která budou čekat na příští jaro. Podzim je obdobím, kdy člověk sklízí plody své práce. U nás byl podzim na zahradě velice činorodý. Zlikvidovali jsme padesát metrů živého plotu z ptačího zobu, který nám rostl přes dvacet let. Nebylo to zrovna snadné, ale museli jsme to zvládnout. Už jsme nechtěli lézt po výškách a dvakrát ročně stříhat dva metry vysoký plot. Zasadila jsem keře a jehličnany, které nechám svému osudu. V tomto období přemísťuji zahradní dekorace, abych zahradu trochu osvěžila. I moje milovaná čistička obilí dostala nové místo. Když ji přemísťuji, zdá se mi čím dál těžší, ale zatnu zuby a ani nemuknu. Co jsem chtěla, to mám Nakonec ne zbytečně se říká: Lidé nebudou šťastní do té doby, dokud nebudou mít radost ze své práce. A já radost ze své práce mám :-)

Dnes jsem udělala objev. Už jste viděli červené ořechy? Já o nich slyšela, ale nikdy neviděla. Teď už vím, že se jedná o třetí strom u rozcestí, určitě si ho pohlídám :-)

České středohoří v mlhavém ránu

Na podzim jíme trošku jinak. Teplá jídla přijdou na řadu od snídaně po večeři. Dodáváme tělu energii na zvládání podzimních nálad. Využívám plody podzimu, jablka, ořechy, hlavně nesmí chybět rum. Rum nám tedy zahrádka neplodí, ale v kuchyni jej využívám často. Veškeré dezerty a moučníky dostanou chuť, kterou nikde nekoupíš :-)

Když dva dělají totéž, nemusí to být TOTÉŽ.

Každý do svého konání vnese kus svého já. Protože jsem si zakoupila kovanou růži s dost dlouhým stonkem, musela jsem jej zkrátit. Jako ženě, která se nepohybuje jen v kuchyni, mi bylo jasné, že musím stonek uchytit do svěráku, vzít pilku na železo a kus stonku uříznout. Řeklo by se, žádná věda. Jenže když jsem byla v plném soustředění k této činnosti, tak se ozval manžel, že mu upadl knoflík. A protože jsem byla v dílně a měla plné ruce chlapské práce, tak jsem zkusila navrhnout manželovi, aby si ten knoflík přišil sám. A to jsem narazila! Takže jsem nechala své práce, zašla pro jehlu s nití a pustila jsem se do bleskového přišívání. Jasně, že jsem z toho radost neměla. Já si poradím s chlapskou prací, tak proč on nedokáže přišít knoflík? To se učí kluci na prvním stupni základní školy. Po upadnutém knoflíku zbyla nitka, hned jsem věděla, kam jej přišít a konečně jsem měla čas se vrátit k růži a pilce. Stonek uříznut, kytka zapadla do vázy přesně tak, jak měla. V tom se objevil manžel, že ten knoflík je přišit z druhé stany než měl být. Taková maličkost! Ale když mu to vadí, tak si to může opravit. Já přece nemám čas na takové prkotiny. Zas slyším, že to neumí. Požádám alespoň o vypárání. Konečně se má k činnosti. Bere nůžky, tak si odechnu, že se taky trochu snaží a jen mě nezdržuje. Musím si přeci naaranžovat tu vázu s upravenou květinou. Konečně jsme oba hotovi. Já mám vázu na správným místě a manžel drží v jedné ruce kalhoty a v druhé ruce knoflík. Nebude to s ním zas tak špatné, když umí tak rychle vypárat knoflík. Až když se pozorně podívám kam ten zatracenej knoflík přišít, abych zas neudělala někde chybu, zjišťuji, že knoflík je vystřižen i s kusem látky. Opravdu velice rychlý postup párání. Proč se zbytečně unavovat. Teď už vím, že z jeho strany nepadla žádná hranice mezi ženskou a mužskou prací. Jenže žádná hodinová manželka zatím neexistuje. Milé ženy, tady vidím volné místo k podnikání. Hodinovou manželku si představuji jako ženu s univerzálními dovednostmi, která si ví rady v každé situaci, má vždy čas, odvede kvalitní práci se zárukou, uklidí po sobě a jejím hlavním cílem je mužova spokojenost. Ale vím přesně, že taková žena by k nám měla vstup přísně zakázán. Čert nikdy nespí.

Holanské rybníky v současné době už nejsou na koupání, ale na koukání určitě ano. Tvoří je dvacet tři rybníků, napájených Bobřím potokem. Je to krásný Máchův kraj, který dnes už patří do chráněné oblasti Kokořínska. Takže jsme se tu pokochali krásným slunečním dnem a já si domů přivezla hodně inspirace. Kolem rybníků je plno pěkných chatiček a ještě hezčích zahrad. Zjistila jsem, že musím svou zahradu nechat trochu zarůst a to já nedělám. Stále okopávám, zastřihuji, usměrňuji. Po prve se mi podařilo rozmnožit řízky pár keřů a tak budu dělat na zahradě džungli. Ale jak se znám, tak bude určitě jen malá džungle :-)

Tuto tašku jsem si ušila pro sebe. Mám ráda novinové vzory a hrubé plátno.

Jen tak
Užívám si pozdního léta, nasávám energii ze sluníčka na škaredé dny.  A když začne pršet, tak zalejzám do pelíšku, vytahuji  staré časopisy pro ženy a listuji. Člověk se musí vzdělávat celý život, aby neumřel blbý. Pročítám si rady pro hospodyňky, jak zažehnat maléry v kuchyni, jak vyčistit kdejaký flek, co s botami, které tlačí a podobné rady, které jsou většinou k ničemu. Přeci jenom je jednodušší sáhnout po nějakém osvědčeném kupovaném prostředku, než míchat čpavek, sodu, sůl, ocet s nejistým výsledkem. Ale musím uznat, že jedna rada mně hodně rozesmála, tak se s vámi o ni podělím. "NEPLÝTVEJTE VÍNEM - víno má své nezastupitelné místo v kuchyni. Bohužel při vaření jen těžko spotřebujete celou láhev a je škoda víno nechat zkazit. Proto zbylé víno nalijte do tvořítka na led a zmrazte v mrazáku". Tak tomu teda říkám RADA. V naši kuchyni nikdy nemůže víno a rum chybět. Rum dávám do pečiva a víno upíjím, aby mně v té kuchyni něco udrželo. Dnes jsem si na obojím dost pochutnala. Podusila jsem jablka ve víně a rumu, přidala cukr se skořicí. Měkká jablka jsem dala do skleniček a navršila na ně zamíchanou zakysanou smetanu s tvarohem a cukrem. To vše jsem zalila vývarem z jablek (teda spíš alkoholovým vývarem) a musím říct, že jsme si náramně pochutnali. Prostě u nás se víno určitě do mrazáku dávat nebude.

Nebojím se zamazat
Lékařský výzkum ve Velké Británii přinesl důkazy o tom, že přátelské bakterie v půdě mohou aktivovat imunitní systém a podporovat tvorbu serotoninu, který přispívá k celkovému pocitu pohody. To je vysvětlení, proč se lidé, kteří pracují rádi na zahradě a rýpou v zemině, cítí šťastnější. Konečně nějaký návod na štěstí. Pro mně důvod přistoupit k povinnosti zrýt záhony s radostí. Ale vím i o lepším přísunu štěstí. "Vyhřívejte se na sluníčku. Sluneční světlo přirozeným způsobem stimuluje produkci serotoninu".  Nějak se dnes nemohu rozhodnout, který způsob získávání té důležité látky mám zvolit.

Letos se urodilo všude kolem naší chaloupky dostatek švestek. A tak jsem přinesla domů plný košík a hledala na googlu, co s nimi mám provést. Našla jsem něco, čemu jsem moc nedůvěřovala, ale zkusila jsem to.  Švestková čokoláda zní trochu divně, o to lépe chutná. Kdo nevěří, ať vyzkouší. 1kg vypeckovaných švestek nakrájíte na malé kousky, posypete 750g cukru a necháte odstát. Švestky pustí šťávu a pak se nepřipalují. Rozvaříte, rozmixujete, přidáte 150g kakaa, vanilkový extrakt, čokoládu na vaření a ještě chvíli povaříte.  Ochutnáte, dle své chuti můžete přidat ingredience a pak dáte do skleniček, zavíčkujete a postavíte dnem vzhůru. Konzumujte s pečivem, s bílým jogurtem, na linii nehleďte :-)

Zapomenutý čas? To se mi už nemůže stát.
Často se mi stává, když se na zahradě zaberu do kutilství, že zapomínám na čas, který plyne podezřele rychle. Proto máme na domě dvoje hodiny. Jedny nádražní, které ukazují čas ze dvou stran, i když na každé straně trochu jinak. Slýchávám, že se musí seřídit. Ale to chce vyndat štafle, vylézt na ně, vyšroubovat nějaký ten šroubek a ... nakonec těch pár minut rozdílu za tu námahu nestojí. Pak máme hodiny, které ukazují čas bez sebemenších odchylek. Nepotřebují k tomu baterii, nepotřebují elektřinu, ale potřebují sluníčko. Slibovaných „poručíme větru dešti, kdy má pršet a kdy vát", nám nějak nevyšlo, takže si sluníčko na celé letní období objednat nemohu. Proto jsem zakoupila do naší nové pergoly další hodiny, které jsou na baterii a jelikož jsou nové, tak jsem předpokládala, že na ně bude stoprocentní spolehnutí. Nadšená, jak jsem dobře vybrala, jsem doma sedla a rozbalila krabici. Vypadl návod. Normálně je to kus papíru, který v žádném případě nečtu. Jenže se stalo něco neobvyklého. Nevím kdo to zavinil, proč se to přihodilo, nejspíš nějaké erupce na zapadajícím slunci. Já ten návod přečetla!! A hned první věty zněly: a) Nedávejte na místa, kde je vysoká teplota a vlhkost. b) Nedávejte na místa, kde se práší. A tyto věty se opakovaly v několika jazycích. Přiznám se, že mi to stačilo česky. Co jsem to koupila za krám, to neumějí udělat vodotěsné a prachu odolné hodiny! Nevím, kde se stala chyba. Vlastně vím. Neřekla jsem, že chci venkovní hodiny. A tak když ty hodiny nejsou zas tak moc odolné a nemají úplně tu správnou barvu do naší pergoly, tak jsem se rozhodla je podrobit důležité zkoušce. Vyšroubuji čtyři šroubky, vezmu šmirgl, pak štětku a radostně zjišťuji, že můj zásah vydržely. Zas tak špatné hodiny to nebudou. Myslím, že když přežily moje kutilství, tak zvládnou i ty neblahé podmínky, které na ně venku čekají.