praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

A je to tady. První adventní svíčka už svítí. Dočetla jsem se, že k adventu patří půst, spánek na tvrdém lůžku, zákaz sexu. Naopak je žádoucí konání dobrých skutků. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, teda alespoň v nějakém bodě. Teď zrovna myslím na ten půst :-)

24.11.2016 – naše město navštívil prezident Miloš Zeman. Asi nic neobvyklého. Jezdí po různých městech, do zahraničí ho raději nepouštějí. Ale zajímavá byla příprava na jeho příjezd. Tolik policistů na jednom místě jsem nikdy neviděla. Ale brali to vlažně, stáli v hloučku a moc to neprožívali. Za to jeden maník, nejspíš vedení osobní ochranky, tu pobíhal několik hodin. Ten jediný byl akční, nakonec řídil i policajty ve smyslu: Nejste tu od toho, abyste poslouchali, ale procházejte mezi lidmi. Odstřelovači stáli na pokraji hloučku, poměrně velkého. Ale ne tak velkého jako když jsou silvestrovské oslavy, Přesto jsem byla překvapena kolik lidí vytáhla tato událost z tepla domova. Já to divadlo sledovala přímo z okna, při hnětení vánočních perníčků. Moc jsem se raději nepohybovala, odstřelovači číhali a sledovali každý pohyb. Naproti tribuně byl držen velký transparent: Nechceme za prezidenta Putinova agenta, demagoga, arogantního a konfliktního člověka, hulváta, čínského Hujera, všeználka, mocichtivce, narcistu, lháře, populistu, opilce. Krásně vypracovaný transparent, chválím.  Oproti přípravám byl projev prezidenta velice krátký, pronesený unylým hlasem. Neposlouchala jsem, bála jsem se, že mne nakazí tou unylostí, usnu a nebudou žádné perníčky.

Jsem připravena na advent, na dobu zklidnění. Odpovídá to době našich předků, jejichž přirozeným rytmem byly zemědělské práce od jara do podzimu. V zimě drali peří, tkali a předli, což pro ně po té velké dřině byl vlastně odpočinek. V adventní čas připravovali stromek a dárky. To je pravý smysl adventu. Nebýt vystresován tím, že letos nebudeme mít zakoupené všechny vysněné dárky, že nebudeme mít perfektně napečeno dvacet druhů cukroví. Ke spokojenosti patří klid a svátečně prostřený stůl se zapálenou svíčkou a vědomí, že tu je někdo, kdo s námi zasedne ke stolu. Úklidem se nestresuji, ten mám ráda, protože v uklizeném bytě je mi fajn. Na konci roku je velký úklid dobrý k tomu, aby se konečně odstranily i ty věci, které nešly jen tak vyhodit, protože to nedovolily vzpomínky, které už nebudeme nikdy vytahovat na denní světlo. Které leží někde vespod skříně, někde vzadu v komoře… Právě nyní nastal čas udělat úklid nejen doma, ale i v myšlenkách. Nezatěžovat se tím, s čím nemůžeme hnout a nechat to raději volně plynout.

Zkusila jsem rozmnožit pokojové květiny a ono se povedlo. Zjistila jsem, že už mají kořínky a za odměnu jsem jim zakoupila hezké obaly na květináče.

Když se ukáže na obloze slunce, není ten podzim vůbec smutný. Jen to nechce sedět stále za kamny, ale využít každé volné chvilky na provětrání faldů. Bude hůř, nemám vůbec ráda zimu.

Venku nám pěkně přituhuje, topná sezona je v plném proudu.
Není nad praskající polena a plápolavý oheň.

Z patra byl snesen malý skleníček, který se dočkal místa ve stole a večer nám tam svítí.

Mám ráda nábytek z masivu, ale ne z měkkého dřeva, plný černých suků. Velký výběr nábytku nebyl, ale jeden jsem už nějaký čas nosila v hlavě. Takže bylo rozhodnuto. Stačilo jen pár kliknutí na netu a nábytek byl dovezen až před dveře chaloupky. Trochu jsem se bála při rozbalování a umísťování, že to třeba nebude to pravé ořechové. Že výběr dvou malých stolků se nepovedl, že nábytku bude moc, že ... Těch obav  bylo trochu víc, takže se s nábytkem šoupalo z jedné strany na druhou, přidělával se psací stůl, protože bez pořádného počítače to u nás nejde. Bazarové doplňky s námi zůstávají, těch se zbavovat nebudu, bez nich by to nešlo.

Poslední dobou jsem se v pokoji na chaloupce cítila jako v bazaru. V mém životě nastal nějaký zlom. Cítila jsem, že období, kdy jsem zachraňovala staré kousky nábytku je za mnou. Dost jsem si užila renovací, natírání, zušlechťování a hlavně vyhledávání starých kousků. Zjistila jsem, že pokud se mi zasteskne po době dávno minulé, mohu si zajet do bazaru a tam se kochat co hrdlo ráčí. Ale chtěla bych se vracet do domova s jiným vybavením.

Budíky. Začaly se množit a tak jsem jim musela najít místo, kde jim bude společně krásně. Každý budík má svůj příběh. Ten první v řadě je z naší rodiny, budil už moje předky. Pamatuji jeho příšerné drnčení v brzkých ranních hodinách, kdy jsme museli u babičky vstávat na vlak a jít mezi poli po tmě do sousední vsi. A to přímo kolem hřbitova!!! Byla jsem hodně malá, ale tu vzpomínku si ještě dnes vybavuji. Asi jsem měla už jako dítě velkou představivost, řvala jsem na celé okolí a nebyla k uklidnění. Ten třetí budík jsem si vybrala v antiku. Pátý je úplně nový a má také svůj příběh, ale ten se tady vypsat nedá.

Když jsem pekla bochánky k snídani, tak jsem zadělala trochu víc těsta a udělala šneky. Stačilo nadrtit ořechy na větší kousky, smíchat s cukrem a skořicí. Těsto rozválet na placku, pomazat máslem a posypat připravenou směsí. Dobrota veliká, pečení s ořechy je radost :-) J

Malování stropu jsem zpočátku vůbec nezvládala. Můj první pokus dopadl bledě, ne krásně bíle. Ale chybami se člověk učí.  Podruhé jsem barvu nanášela ne jako začátečník, ale téměř jako mistr. Vyměnila jsem váleček za větší, zvolila jednotné tahy od okna a bylo vymalováno. Už jsem ani tolik nenakapala, prostě chce to cvik. Druhý den přišly na řadu stěny. Nemám moc ráda barevné zdi. Miluji nevtíravé barvy, žádné divočiny. Přesto jsem se před lety rozhodla vymalovat kuchyň tmavě hnědou. Říkala jsem si, že je tam dost denního světla, že by to mohlo vyjít. Byla jsem nadšena, ale už je to pár let. Nyní mám opět dojem, že méně znamená více, takže už ne žádné tmavé barvy. A je vymalováno. Musím se přiznat, že jsem ze sebe měla velkou radost, a o to právě šlo. Mohl vymalovat manžel nebo objednaný malíř, ale to bych byla připravena o ten krásný pocit, že jsem holka šikovná J  Ale hlavně, jeden den se rozhodnu a druhý den je hotovo. Nevím jak u vás, ale u nás by byl takový termín těžko přijatelný.

Sama doma. Ne to není o televizním pořadu, který nabízí inspirativní program pro ženy. To byl stav, který se mi naskytl. A já jsem se přesídlila do bytu, protože počasí už je studené a využila volna po svém. To znamená, že jsem zašla do obchodu a zakoupila barvu na malování. Na otázku jakou bílou barvu jsem neznala odpověď, protože nemám žádnou oblíbenou značku. A tak moje odpověď zněla: nechci žádnou ostrou bílou. Bála jsem se, že prodavačka nepochopí, že mi řekne, že bílá je vždy jen bílá. Ale něco mi nabídla, a já to nejdříve vyzkoušela na jedné stěně v šatně. To byla nutnost, protože se mi v šatně objevili moli, já na ně zakoupila cosi, na co se měli motýlí samci nalepit. Ano pár se jich tam nalepilo, ale jejich samičky to neustály. Spáchaly hromadnou sebevraždu. Přilepily se na zeď, hezky všechny vedle sebe a nešly seškrábnout. Takže jsem na nich otestovala bílou barvu a spokojenost s odstínem byla velká.  Rozhodla jsem se, že vymaluji kuchyň. Ne, nebude bílá. Bílá budu já, protože se musím vypořádat se stropem a to jsem ještě nikdy nezkoušela. Ale když je vůle, je i cesta :-)a :_(

Večery se prodlužují, mám zase čas na ruční práce.