praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

Taky máte takovou radost, když po dlouhé zimě konečně vykoukne sluníčko a jeho teplé paprsky začnou naši bílou pokožku opalovat? Já to miluji a málokdy se mi podaří v dubnu odhalit své tělo a vyhřívat se na sluníčku. Vím, že jarní slunce je zrádné, teploty nejsou zas tak moc vysoké, ale jsem nepoučitelná. Ani se nedivím, když se ráno předčasně probudím s bolestí v krku. Vařím litry bylinkového čaje a doufám v brzké uzdravení.

Máme po Velikonocích a řešíme co s vejci. Nemusí to být jen pomazánka, pštrosí vejce na talíři vypadají nádherně http://www.gurmanka.cz/2009/04/pstrosi-vejce. A pokud jste nečetli zmíněnou knihu od Betty MacDonaldové Vejce a já, tak jste o hodně přišli, protože k současnému návratu k vlastním zdrojům potravin má hodně co říci. Vtipně popisuje městskou dívku, která se rozhodla žít na farmě s velkou dávkou laskavé ironie na sebe i okolí.

Velikonoční večery jsou u mne ve znamení klidu a odpočinku.

Velikonoce oslavují probuzení přírody, její plodnost. Chlapci a muži v pondělí chodí od domu k domu, aby vyšlehali dívky a ženy. Muži tak o nás projevují zájem, vymrskáním nám chtějí zaručit mládí, krásu a zdraví, jak to dělávali už po staletí. Vypadá to, že letos budeme na Velikonoce vymrskány naposledy. Do Poslanecké sněmovny míří novela trestního zákona i s novým odstavcem věnovaným nepřiměřeně hrubému napadání osob opačného pohlaví pod folklorní záminkou omlazení. Pokud by poslanci novelu schválili, od příštího roku by za porušení zmíněného paragrafu hrozil trest až do výše tří let odnětí svobody. Právnička Květoslava Suchá z ministerstva spravedlnosti asi byla někdy vymrskána víc, než je zvykem: „Pokud se chce Česká republika zařadit po boku demokratických zemí západního střihu, musí začít respektovat práva žen na bezpečný pobyt doma i mimo bydliště, a to po celý rok včetně Velikonočního pondělí.“ Já bych teda ty Velikonoce určitě vynechala, nemusíme zase vše přebírat od zemí západního střihu. Myslím, že nám přebírání zemí východního střihu stačilo a měli bychom už být poučeni, že si můžeme udělat střih vlastní :-)

Velikonoce začínají za týden, toto byla jen zkouška, zda zvládnu upéct bochánek
pěkně nadýchaný. Čím více bublinek, tím lépe.

Nejen magická, ale i magnetická hora Říp
Mám ráda výstupy na tuto horu. Je to hora památná, jejíž název pochází z keltského slova rip, což znamená žebro země. V dávné době byl Říp skutečným středem země. V dalších staletích se střed posunul směrem k Praze. Není divu, že si praotec Čech tuto horu oblíbil. Nápadná vyvýšenina poutala pozornost lidí od nejstarších časů a v rovinaté krajině je důležitým orientačním bodem. Každoročně se na Říp vypravuje mnoho průvodů, pochodů a procesí. Traduje se, že každý pravověrný Čech by měl alespoň jednou za život na tuto horu vystoupit, jedná se o symbol národní historie. Jaroslav Seifert o ni napsal krásnou báseň:
Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu. Jiskřily dálky nad hlavami jak bledě modré drahokamy. Jímala závrať při pohledu, zpívat však o nich nedovedu. Když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí - přestane srdce chvíli tlouci...

Moje nejoblíbenější dieta
Je jaro, sundali jsme zimní bundy a kabáty a jako každé jaro, jsou na programu mnoha žen diety. Buď hladovění, nebo talíře plné zeleniny, což není nic pro mne. Já mám jednu oblíbenou dietu, po které nemám hlad, nejsem nervní, mám blaho v bříšku, plno energie a úsměv na rtech. Dnes jsem si ji naordinovala a můj pocit je, jako bych byla v sedmém nebi. Vzala jsem pár naložených kuřecích řízků, které jsem nakrájela na malé kousky a trochu víc okořenila. Zprudka je osmahla, aby kůrčička byla krásně křupavá a vnitřek téměř růžový, křehký. Na talíř přidala tři lístky salátu. Jiná příloha nepřipadala v úvahu, už by se mi na talíř ani do žaludku nevešla. Zapila jsem jedním pivem, což je můj limit, víc nezvládnu a je mi blaze. Takové jarní dny a diety miluju.

Už mi bude rok, čekám na letišti a každého se ptám „de je“

Manžel mi na pár týdnů odjel na Kubu a já si udělala vlastní odpočinkový program. To znamená plno hudby, vaření mých oblíbených polévek a hodně pohybu v přírodě. Nejdříve jsem na zahradě udělala jarní práce, na které jsem se těšila celou zimu. Nechtělo se mi zůstávat ve studené chaloupce a topit, rozhodla jsem se přesídlit do nížiny, domů do bytu. Slunce se hodně snažilo, byly krásné teplé jarní dny. Každé odpoledne jsem vyrážela na cyklistické výlety. Protože nám uzavřeli most, jezdí přes Labe přívoz, což je pro všechny vítaná atrakce. Nemám moc ráda lodě, ale první obávaný přejezd i s kolem jsem zvládala s úsměvem. Potvrdilo se, že co člověk vyzařuje, to dostává. Během cesty přes řeku jsem byla pánem pozvána na pokec u piva na druhém břehu. Jindy bych pána poslala do háje, nyní jsem se omluvila, že pokračuji dál v cestě. Na trase jsem zjistila, že mám málo nafouknuté přední kolo a byla jsem nucena požádat kolemjedoucího cyklistu o pumpičku. Pán byl milý, kolo odborně dofouknul tou mrňavou pumpičkou, což není zas taková legrace. Zapotil se a ještě mi popřál hezkou cestu bez defektu, protože on před chvíli píchnul. U jedné zahrady jsem řešila s paní, proč ta krásná třídenní jehňátka nechtějí od mámy pít a proč ten beran je na ně zlý. Když jsem se později vracela nazpět na přívoz, pan námořník mne už zdáli viděl, a i když už byly dveře uzavřeny a loď připravena k odplutí, počkal. Poslední den osamocení jsem jela autobusem na chaloupku posekat trávu. Po posekání 10 arů jsem se rozhodla, že potřebuji ještě trochu pohybu a šla do druhé vsi pěšky, že nastoupím do autobusu až tam. Měla jsem špatný odhad, autobus bych nestihla, ale řidič mne na cestě nepřehlédl a zastavil mi. Co dodat. Užila jsem si pěkné dny a potvrdila jsem si, že to, co člověk vyzařuje, to se mu vrací. Zjistila jsem, že muži zákona někdy umí i pomáhat a chránit, že ne každý policajt musí být zelený žabák bez kůry mozkové. Uvědomila jsem si, že takové nepatrné maličkosti dělají den krásnější a získala pocit, že lidi umějí být na sebe i milí. Ani samota nemusí být zlá, když s ní člověk umí zacházet. Budu muset toho mého mužského vysílat na cesty častěji :-) Ano, jsou i dny nemilé, nepříjemné, ba přímo hnusné. Ale stojí za to je zastrčit někam hluboko a snažit se je vygumovat z mysli, jinak by se vytratila radost ze života a to rozhodně nikdo nechce.