Uška
 

 Návštěvní kniha

    Oko - do duše okno
 

praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.



       TOPlist

  úvodní stránka

        
           



Jsem ve věku, kdy už mě určitě nic nenutí spurtovat za stále vyšším pracovním výkonem a tak svou energii věnuji hlavně naší malé chaloupce. Trávím zde spoustu času, jak na zahradě, tak při zútulňování našeho bydlení. Ráda nakupuji po bazarech staré předměty, které pak s radostí renovuji a začleňuji do našeho domova.

           ____________________________________________________________________________




 

Začalo pravé podzimní počasí, bohužel bez sluníčka, takže smutné.
Ale doufám, že ty barvy a sluníčko se brzo ukáží.

Začaly se nám prodlužovat večery a snad i chvíle, kdy se konečně trochu zastavím. Ne, že bych se na to moc těšila, ale trochu odpočinku není na škodu. Vytáhla jsem jehlu, bavlnky, zbytky látek a vyšívám. Není to žádný zázrak, ale začínat se nějak musí. Zde nejde o žádné počítání křížků, nesnažím se o precizní práci, o to tu zas tak moc nejde. Vůbec mi nevadí, že je na první pohled vidět, že jde o ruční práci.

A je to tady.
Nastává chvíle, kdy je nutné se rozloučit s venkovní jídelnou, se samoobsluhou ve vlastní zahradě a přilehlých míst, kde vše roste jaksi samo. Není nad čerstvé ovoce, zeleninu, bylinky, které si sami vypěstujeme na zahrádce nebo natrháme v okolí. Není dobré lenošit na pohovce a spoléhat na nákupní centra s chemicky ošetřeným ovocem. Ráda vyrážím do přírody a obstarám si sama to, co v okolí roste bez zásahu lidské ruky. Stejně jako tyto hrušky, které jsme natrhali po cestě při jenom z cyklovýletů, v krajině, kde neprojede žádné motorové vozidlo. Na podzim má většina z nás tendenci se cpát sladkým. Asi proto, že cítíme přicházející zimu a snažíme se dostatečně připravit na čas pro nás ne tak milý. Když mě přepadne chuť na sladké, načnu jednu sklenku hrušek naložených v alkoholu, udělám nějaký sladký mls a je mi fajn. Asi díky kombinaci sladkého s alkoholem. To prostě nemá chybu. Je to lék na všechny chmury, co jdou kolem nás, hlavně v této předvolební době. Ne, že bych ten čas nějak moc prožívala, jen mi vadí sliby, sliby a zas sliby. Jako bychom to už neznali. Ne, nenadávám na politiku, protože si myslím, že základem státu je rodina. Pokud to v rodině klape, tak už pro stát víc udělat nemůžeme. A když s něčím nemohu pohnout, tak už to dál neřeším. Ale volit jdu, to zas ne, že bych se politice až tolik vyhýbala :-)

Stále čtu, jak je šípkový čaj zdravý a tak jsem si řekla, že vyzkouším pravý domácí. Z vlastnoručně natrhaných šípků v místech, kde není slyšet kohoutí kokrhání, musí být určitě kvalitnější než ten kupovaný. Vyrazila jsem na šípky a vyzkoušela. První doušek byl takový nijaký. Ale když jsem si představila za okny pořádnou zimu, jak ležím zachumlaná v dekách, jak mi ten čaj je připravený a přinesený, tak mi začal náramně chutnat. Je tam  citrónová chuť i  když  se citron nepřidává. Prostě čaj k osvěžení, proti nachlazení, proti únavě. Jdu hledat další šípkový keř a obrnit se trpělivostí. Nasadím psychické naladění pravěkého lovce a sběrače a pár jich ještě natrhám na dobu, kdy ta velká zima opravdu přijde. Neboť šípkový čaj se pije v zimním čase, kdy dávka vitamínů posiluje imunitu.

Na podzim dozrávají hrušky, které stojí za to uschovat do sklenic.
Až se zima zeptá, co jsem dělala na podzim, sáhnu do spíže pro sklenku.
Není to obyčejný kompot, jsou to hrušky podušené v alkoholu :-)

Zářivé lampionky jsou po usušení krásné i samotně.
V suchém stavu si lampionky uchovávají tvar a barvu, a to i po několik let.

Podzimní truhlíky u nás nebudou již plastové. V nestřeženém okamžiku jsem z dílny pobrala nářadí a vyráběla jsem dřevěné truhlíky z odřezků prken. K mému údivu to skončilo bez úrazu, ale pohroma byla. S plechovkou barvy jsem zašla do kůlny pro nějaký klacík, abych barvu mohla zamíchat. Nevím jak se to mohlo stát, ale plechovka v nestřeženém okamžiku spadla na zem. Nebyla jsem od barvy pouze já a podlaha, nakonec i kuna, která tam v noci šmejdila. Nabarvila si packy a udělala pár bílých stop po trávníku. Podlaha je zbudovaná z cihel, takže asi budu muset pár cihel vyjmout a obrátit, aby po mě nezbyla bílá spoušť.

Luční bouda je nejstarší boudou v Krkonoších. Nebylo možné jí přejít bez povšimnutí. Chvíli jsme poseděli na obědě a museli ochutnat pivo jejich výroby. Bylo opravdu dobré a dodalo energii na další cestu, která se tím pádem stala veselejší :-)

Název tundra pochází z finského slova "tunturi" a používá se pro označení pustých plání na dalekém severu Evropy a Asie. A my ji máme i v Krkonoších. Je prostě krásná :-)

Část cesty je z povalových chodníků, aby se zachránilo území s rašeliništěm. Je to krásné tvrdé dřevo, na kterém se podepsalo počasí. Pokochala jsem se krásou přírodního materiálu.

Sněžka 14. září 2016 - zachtělo se mi vrátit tam, kde jsem jako mladá s lehkostí poskakovala :-)

Gotický chrám v Panském týnci skrývá několik záhad. Neví se, kdo jej nechal stavět a proč nebyl dostavěn. Takže jsem se ocitla mezi mohutnými kamennými stěnami s pohledem do oblak. Chrám stojí v léčivé zóně a ze zdí vyzařuje klid a pohoda. Chrám lidi zklidňuje, navozuje pozitivní energii, optimismus, dobrou náladu, radost ze života... Je pravda, že se mi zdálo jako by se tam svět zastavil. Nikdo tam neběhal, nehulákal, neodhazoval papírky jako na jiných turistických místech. A nejspíš vzhledem k tomu, že já mám optimismu a radosti ze života dostatek, mi nabídl plnou náruč energie. Před návštěvou tohoto místa jsme plánovali výlet na Sněžku, já s obavou, zda tam ještě vylezu. A nyní se nemohu dočkat.

Cesta nás zavedla do obce Peruc, kde je muzeum české vesnice. Třípatrová budova s krásnou starou veteší. Mají to moc pěkně naaranžované a nikdo vás neokřikuje, že se dotýkáte. Takže jsem si prohlídku opravdu užila.

A protože jsem maniak na boty a takové ještě nemám, tak jsem si tyto musela vyzkoušet.  Chodit se v tom asi moc nedalo, ale určitě byly praktické. Myslím, že když selka v nich ráno šla po kamenném zápraží do chlíva, tak to bylo jako by celému dvoru dala klapáním najevo, že je čas k snídani a konec povalování.

Už dlouho jsem neseděla ve školní lavici.

Úvodní stránka

Další stránky
                                                                          64 63 62 61
60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41
40
39
38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21
20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 09 08 07 06 05 04 03 02 01

 

Ajka
Bára
Bianka
Country
Foto

Janka
Lenka H.
Lennka
Marta
Marionneta
Magdík
Mokopa

Persbo
Pradobroty
Radunka
Sar
Sharka
Vintagepiken