praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

Máte toho tolik, že se nezastavíte? Nejspíš vám to rychle utíká. Ale i tak je dobré se na chvíli nadechnout, odpočinout si a nabrat síly na zdolávání dalších úkolů. Ono to není jen žádoucí, je to dokonce povinnost. Za tři týdny jsem opět zde :-)

Najdi pět rozdílů
Proběhla návštěva Babišových v USA. Musím konstatovat, že paní Monika návštěvu zvládla na jedničku. Tleskám. Konečně nás reprezentuje někdo se vkusem a světu se neukazujeme jako banda zaostalců, která neřeší vzhled. Ono to není jen o penězích, ale chce to i trochu snahy dobře vypadat.

Mimořádně silný vítr se prohnal Českem, větrné počasí očekávají meteorologové celý tento týden. Večer jsem si vzala na noční stolek baterku, protože vítr opravdu hodně fičel, v komíně se ozývala meluzína a dalo se předpokládat, že nějaké elektrické vedení bude přerušeno. Bylo, naštěstí ne u nás. Kromě větru se vrátilo sněžení, kroupy a bouřky. Je to nemilé, ale nezbývá mi nic jiného než ještě nějaký čas zůstat doma za kamny. Naordinovala jsem si přestat myslet na srážku s jedním hlupákem, protože pravda vždy vyleze na povrch. Někdy to  trvá déle, ale říká se, co se vleče, neuteče. Zalezla jsem pod deku s knížkou a teplým čajem, snažím se nemyslet na to, že jsem už minulý týden chtěla na záhon vysázet cibulku. Člověk míní, počasí mění. Ale jara už jsou u nás taková. Nevím, proč mne to každoročně překvapuje. Jeden den slunce hřeje, že si myslím, jak jsem na zahradě ve skluzu, další den mne chlad zase uklidní. Naštěstí nepatřím k lidem, kteří jsou citliví na změny počasí. Zatím neříkám „zas mne píchá v koleně, v počasí dojde ke změně“. Ale brzkou změnu počasí stále vyhlížím.

8. březen – Mezinárodní den žen, vznikl díky stávce švadlen v roce 1908 v New Yorku, kdy ženy stávkovaly za získání volebního práva, za rovnoprávnost. Ty ženy byly bojovnice. Nečekaly, že za ně někdo jiný bude měnit daná pravidla. Musely v sobě mít kus odvahy, sebedůvěry a hrdinství. Jen silní jedinci se nebojí riskovat, vzdát se jistot a pohodlí. Ne nadarmo se říká, že v životě dostáváme to, o co máme odvahu si říci. Někdy neuspějeme, ale to patří k životu. Žádného člověka nedefinuje to, co se mu v životě stalo, ale to, jak k problémům přistoupil. Oproti mužům jsme odpovědnější, netrpíme sebestředností, dokážeme lépe předvídat a vyhodnocovat. I proto máme my ženy důvod k oslavě tohoto významného dne. Ve 21. století bývá někdy význam MDŽ zpochybňován jako jeden z kulturně vytvořených rozdílů mezi muži a ženami. Myslím, že my ženy bychom se měly lišit od mužů, protože jim dáváme to, co oni nemají a protiklady se přitahují.

Příslib jara se proměňuje ve skutečnost. Zahrada je v rozpuku, brzy nastane čas na zahradničení. Než vypukne jaro v plném proudu, není zahrada nijak půvabná. Sice nám kvetou sněženky, talovíny, bledule, vrba nasadila své bílé něžné kočičky, ale trávník ještě nemá tu správně zelenou barvu. Zemina je mokrá a udusaná. Jak ráda bych vzala do ruky motyčku a nakypřila nevzhledné záhony. Ale vím, že ještě přijdou mrazy, že musím nechat ležet pár listů, zbytek uschlých trav, někde i jehličí. Těším se na čas, kdy velkou část dne budu trávit venku, navléknu rukavice a s chutí se pustím do prvních jarních prací. Večer vyčerpaná odpadnu s namoženými zády, protože jsem přes zimu přeci jen zlenivěla a nejsem zvyklá být celý den shrbená nad záhony. Ale vím, že si na tu práci v předklonu opět ráda zvyknu, že si ji s radostí vychutnám.

Blížící se jaro přeje připraveným.
Já jsem vždy o krok napřed, někdy dokonce i o dva kroky. Začínám se zbavovat zbytečností, což je pro mne těžké, ale při trochu odhodlání to jde. Vyklízím kdejakou skříňku, komodu, šuplík. Zjišťuji, že místo přeplněného nočního stolku naprostými zbytečnostmi, postačí staré sáňky a na nich kousek čerstvého dřeva. Vůni čerstvého dřeva nenahradí ani nejdražší parfém. Takto vyčištěný prostor se provzdušní, zvětší a stává se zajímavějším. Zjišťuji, že na chalupě nemusím mít v zásobě dvacet párů bot a domácích papučí. Že komoda na další zimní a letní deky se vejde do komory, kde je ukrytá před zraky. Zvětšuji prostor. Ovšem mimo dílnu. Tam je stále víc naprostých zbytečností, šroubků, strojků a různých udělátek. Nakonec občas ráda využívám tyto předměty, když přijde nějaký ten nápad na vylepšení nebo samovýrobu. Při úklidu v těchto prostorech jsem zjistila, že mám plnou krabici štětců a ještě víc plechovek s barvou i když už nemám co natírat. Starý nábytek, který jsem přetírala dle momentální nálady, byl vyřazen. Opět mám v oblibě přírodní dřevo s jeho strukturou i s jeho suky, které se považují za vady dřeva. Dokonalost nábytku z dřevovláknitých desek mne nikdy neuchvátila.