praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

Trochu podzimního listí máme i doma

Podzimní barvy červená, žlutá, hnědá... Podzimní období se rozproudilo naplno a paleta barev, kterou příroda používá, je neskutečně pestrá. Při jízdě krajinou se kocháme nádhernou barevností listů a obdivujeme přehršel odstínů barev, které příroda vykouzlila. Krajina už není jednotvárně zelená jako v letním období. Meteorologové na neděli předpovídali teplé počasí, stejně jako v sobotu, ale u nás tomu tak nebylo. Z projížďky jsem se vrátila celá zmrzlá. Naštěstí rum, který obvykle dávám do pečiva, v čaji posloužil na prohřátí celého těla. Netušila jsem, že i rum může tak dobře chutnat ☺

Jeli jsme proti proudu Vltavy na kole, celý den se sluncem ve tváři. Takto by se dal popsat výlet poslední říjnový víkend po břehu řeky z Kralup nad Vltavou téměř až do Prahy. Žádné kopce, všude kolem příroda, trochu historie a neobvykle teplé sluneční počasí. Zřícenina hradu Chvatěruby je krásná, ale to vybudované bydlení pod zříceninou je ještě krásnější.

Epidemiolog a plukovník v záloze Roman Prymula - velitel pro válku s koronavirem
Asi nejsem jediná zklamaná ministrem zdravotnictví Romanem Prymulou, který toho dle svých slov „zas tolik neudělal.“ Zklamal mnoho lidí, kteří se řídili jeho nařízeními. To, že on tato nařízení sám porušil, hodoval si v restauraci, která měla být dle jeho nařízení uzavřena, nenosil roušku, je neomluvitelné.
Včera jsme ujeli na kole téměř 50 km, bez občerstvení, neboť majitelé veškerých restaurací, bister a stánků, se řídili jeho radami. Chápali jsme to, nereptali. Podnikatelé, kteří již nemají z čeho platit zaměstnance a nájmy provozovny zavřeli. V lednicích se jim kazí nakoupené zásoby. Každý normální člověk by se za své chování styděl a veřejně by se lidem omluvil. Bohužel, slušnost je vlastnost dána jen některým lidem. Pokud máme v armádě takové velitele, nemůžeme předpokládat, že bychom vyhráli válku s jakýmkoliv nepřítelem.

Do obchodu raději moc nechodíme, pečeme raději ze zásob. Domácímu pečivu nemůže konkurovat pečivo ze zmrazených polotovarů. Je pravda, že takové pečení vyžaduje od nás více pohybu, což nám nedělá žádný problém. Omezovat pečivo je v současnosti módní, ale nic se nesmí přehánět. Podobných diet tu už bylo mnoho. Pokud chcete používat svaly, tak ty potřebují sacharidy jako zdroj energie. Pokud sedíte v práci i doma jen na zadku, energii opravdu nepotřebujete.

Už vím, jak na nespavost
Občas trpím nespavostí a když jsem narazila na článek Konec s nespavostí, neváhala jsem a pozorně jej pročetla v naději, že nyní již budu usínat do pár vteřin, neboť technika, kterou používá americká armáda, nemůže být špatná. Metoda usínání byla vypracována pro vojáky a piloty, aby usínali do dvou minut i za zvuků střelby, a to i v sedě. Neváhala jsem a pozorně článek pročetla, abych metodu mohla večer vyzkoušet. Při zalehnutí do postele jsem se řídila doporučeními. Zalehla jsem na záda, uvolnila ramena, paže a nohy od shora až dolů. Dalším úkolem bylo představit si, že jsem v místech, kde mi bývá hezky. Takovým místem je pro mě pláž, kdy ležím na slunci, ruce a nohy zabořené v horkém písku. A právě tady jsem narazila. V ložnici netopíme, když jsem měla ležet natažená na zádech jak prkno, nohy mi vylezly z pod deky, bylo mi na ně chladno. Bylo těžké si představit, že ležím na rozpálené pláži se studenýma nohama. Ta představa mě rozesmála tak, že jsem se schoulila do své oblíbené polohy na bok, uvolněná a s úsměvem na rtech jsem skutečně usnula do dvou minut. V článku psali, že metoda vyžaduje trénink. Asi jsem jinak stavěná než americký voják, byla jsem úspěšná hned na první pokus ☺

Podzimní svícen byl usazen u vrátek pro vítání návštěvníků. Jenže v této době rozumní lidé na žádné návštěvy nechodí. Nedá se nic dělat, svícen  udělal radost alespoň mně při jeho zhotovení. Bude přesunut na parapet okna, abych se večer mohla kochat pohledem na světýlka plápolajících svíček. Svíčky jsou symbolem pomíjivosti, je možné, že až pár svíček odhoří, pomine i doporučení nesetkávat se.

Její veličenstvo cuketa
Cuketa nemusí každému chutnat. Někteří ji po ochutnání zatratili, jiní si jí oblíbili. Cuketa je dobrým přítelem buněk i střev. Slupka cukety je bohatá na karoten, hořčík a vitamín E. Do našeho jídelníčku byla zařazena s oblibou italské kuchyně. Nejchutnější a nejkvalitnější jsou plody velké do 25 cm, které se nemusí loupat, mají minimum masy měkkých nedovyvinutých semínek a jsou křehké. Letos jsme pěstovali dvě odrůdy, zelenou a žlutou. Většinou je posypeme grilovacím kořením, ugrilujeme v mikrovlnce a jíme jako přílohu. Koncem sezony jsem našla velice chutný recept. Nastrouháte cuketu na větším struhadle, přidáte vše, co dáváte do sekané, navíc přidáte jen zakysanou smetanu. Místo mletého masa dáte kousky opracovaného masa, případně nakrájenou klobásu. Zapečete buď v troubě, nebo mikrovlnce, před koncem pečení posypete strouhaným sýrem. Je to lehké, rychlé a vynikající. Pokud dáte více strouhanky, máte tuhou placku, pokud dáte menší množství strouhanky, máte lehce stravitelnou pochoutku. Odpovídající množství strouhanky zjistíte až po prvním pokusu.

Počasí je sice studené, ale stále nám dovoluje jezdit na kole. Při jedné zastávce mě zaujala cihla, která byla zašlapána na polní cestě. Její barva byla neobvyklá a písmenka byla čitelná. Když jsme cihlu vydolovala, byl na ni zcela zřetelný nápis Höring Leitmmeritz. Tak se jmenovalo město Litoměřice, které bylo součástí Sudet. Dvakrát mi cihla spadla z kola, přesto se nepoškodila. Její tvrdost mě překvapila, proto jsem začala pátrat po jejím původu. Její historie je celkem neslavná. Nedaleko města Litoměřic je vrch Bídnice, ze kterého se těžil vápenec na výrobu cihel. Majitelem lomu a cihelny byl Josef Höring. Pod vrchem vzniklo spousty vytěžených míst. V roce 1943 bylo rozhodnuto, že tyto podzemní prostory budou využity pro válečnou výrobu, projekt dostal jméno Richard. V podzemní továrně pracovali vězni z nedalekého koncentračního tábora. Úmrtnost v litoměřickém koncentračním táboře a podzemní továrně Richard byla velmi vysoká. Mrtvé zpočátku odváželi ke zpopelnění do Ústí nad Labem a do terezínského krematoria. Tato dvě krematoria nestačila na zvýšený příděl těl. Bylo potřeba najít nějaké jiné řešení. Říšský Němec Fritz navrhl, aby pro stavbu krematoria byl použit jeden z objektů litoměřické cihelny – bývalá sušárna cihel. Nikdo tehdy netušil, že malá, nenápadná budova vedle cihelny, která dříve sloužila pro sušení cihel, je vlastně krematorium. Vše bylo maskováno tím, že při spalování těl byl kouř odváděn podzemním kanálem do komína cihelny, která byla v běžném provozu. Jen pár zasvěcených vědělo, že kouř z cihelny je smíchán s kouřem z krematoria.

Štěstí je pouhá muška, která se na jednom místě nikdy dlouho nezdrží
Každý si štěstí představujeme jinak, pro mne jsou to malé radosti. Vím, že plno malých štěstí může uniknout při hledání toho velkého štěstí. Skutečné štěstí je většinou tam, kde je nehledáme. Peníze jsou důležité, ale pokud se dostanou vysoko na žebříčku hodnot, je to bláhové honění za větrem. Za peníze si můžeš koupit dům, ale ne domov, sex, ale ne lásku, doktora, ale ne zdraví. Lidské štěstí, je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstíčka. A já včera na svoji šňůrku navlékla jeden další korálek. O malé Elišce zdejší ortopéd rozhodl, že její výrůstek pod kolenem se musí ihned odoperovat a vypsal doporučení do nemocnice. Nestačila jsem se divit, s jakou rozhodností rozhodl o osudu tak malého dítěte. Tedy jsme vylezli ze svého domácího vězení, abychom zajeli na Ortopedickou kliniku fakultních studií v Ústí n.L. pro názor jiného lékaře. Přijal nás mladičký lékař s usměvavou sestrou, pozval ještě jednoho lékaře, abychom měli těch názorů hned několik. Eliška se začala nudit a začala mi otrhávat moje ozdoby z bundy. Když to lékař viděl, omlouval se, že nemají nic, čím by dítě zabavili, tedy nafoukl rukavici a kreslil na ni obličej. Až po dokončení svého díla se lékaři začali zajímat o bouli pod kolenem. Byli velice šetrní, boule sice nebolela, ale přeci jen Eliška se rozhodla, že už se nadívali dost a dožadovala se odchodu. Matka stála vystrašená a čekala, kdy tam Elišku položí a odoperují tu její bouli, protože za pět minut už by mohlo být pozdě. Závěr vyšetření zněl, že bouli budou sledovat a je možné, že se s růstem kosti ztratí. Když jsme vyšly z ordinace, kde jsme uklidněnou matku nechaly, manžel se mě ptal, co nám tam dělali, že byl slyšet samý smích. Ano, i tak se dá léčit. Mladí lékaři neviděli jen tu bouli, ale i toho malého pacienta a snažili se, aby jeho strach byl co nejmenší, což se jim dařilo. Tak se v ordinaci diskutovalo, zda přimalovat na rukavici ještě vlasy, zda ten namalovaný úsměv je dostačující. Byl, dokud lékař nezačal do usměvavé pusy malovat velikánské zuby ☺ Byla jsem velice překvapena, jak i naše zdravotnictví může fungovat. Asi je velice důležité najít lékaře, kterému můžete věřit a nespokojit se s jediným názorem lékaře, který si dovolí na papír překopírovat to, co uvádí všem pacientům automaticky, že pacient byl poučen o způsobu léčby, možných rizicích a s navrženou léčbou souhlasí. Spletl se. V tomto případě s ním malý pacient vůbec nekomunikoval a komunikovat už nikdy nebude.

Proč má dýně blažený úsměv?
Protože si je jistá, že pro svou velikost neskončí na talíři. Podzim je doba svačinových polévek. Ne nadarmo se říká, že polévka je grunt, ostatní je špunt. Nejzdravější polévky jsou z vývaru. Ty vařím v letních měsících. Stačí do hrnce vložit kus masa, zeleninu a vše zvolna vařit, přecedit a mám čistý vývar, který v letních dnech miluju. Nikdy do vývaru nedávám zavářku. Zeleninu jím raději v syrovém stavu, kdy není zbavená vitamínů. Nejspíš blok z dětství, kdy jsem byla u babičky nucena jíst polévky se spoustou nudlí, kdy jsem nudle za sledování všech u stolu s nechutí převalovala v ústech a s ještě větší nechutí polykala. Něco tak kluzkého bylo pro mne celkem nechutné, stejně jako v pozdějším věku těstoviny ve školní jídelně. Těstoviny jsem se naučila jíst až v  pozdním věku, kdy je na plotně hlídám, aby se nerozvařily. Na podzim vařím polévky svačinové, zahuštěné, jako jsou čočková, bramborová, rajčatová… Letos prvně z dýně hokaido. Nejdřív jsem sondovala u vnuků jak chutná taková polévka, protože mladší ročníky, jako je moje dcera, jistě takové polévky doma vaří. Bylo mi řečeno, že je nechutná, přesto jsem ji vyzkoušela. Musím napsat, že je velice chutná, přímo vynikající a že děti chápu, protože moje polévkové zážitky z dětských let jsou nevymazatelné. Říká se, že chcete-li se v životě posunout dopředu, musíte se vzdát zážitků, které vás drží zpátky. V tom případě se asi nikdy dopředu neposunu, neboť stále odmítám jíst rozvařené nudle ☺

Dnes 5.10.2020 nám byl vyhlášen nouzový stav. Myslím, že nouzový stav mám vyhlášený již několik měsíců. Nikdo mě do něj netlačil, přesto jsem jej přijala dobrovolně v domnění, že potrvá pouze do léta. Bohužel nejen moje domněnky se nevyplnily. Naopak koronavirus nabral na síle a kosí každého, kdo s ním přijde do styku. Každý se rozhoduje, zda se nechá nakazit, nebo se chce viru vyhýbat. Do novin se ozývají rádoby odborníci a přesvědčují lidi o své pravdě. Ale kde skutečně je ta pravda pravdoucí v současné době nikdo neví. Takže nám nezbývá než použít svůj selský rozum a dle toho se zařídit. Každý má svojí hlavu a když mám jiný názor, neznamená to, že budu chodit někam protestovat, ale rozhodnu se dle svého uvážení. Je na každém, zda bude nosit roušku nebo bude ochoten za její nenošení platit pokuty. Já osobně nosím respirátor. Zjišťuji, že nepotřebuji chránit ty, co jsou bez roušky, nebo ji nosí na bradě, případně po kapsách. Chci chránit sebe. Zda se mi to podaří,  ukáže čas. Vzhledem k tomu, že už vlastně nic nemusím, což je někdy dobré, jindy zas i trochu špatné, nevycházím ze svého domu ven zbytečně, ale jen v případě nutnosti. Ta nutnost je například, když už chci mluvit i s někým jiným než pouze se svým spolubydlícím. Někdy si připadám jako ve vězení, kdy jsem si připlatila za celu nadstandardních rozměrů včetně možnosti neomezených návštěv zahrady, ale vždy jen za doprovodu stejného spoluvězně. Konečně si takové nucené soužití dokážu představit. Byly doby, kdy nám v televizi ukazovali, jak vězni mohou získat výuční list na zedníka. Říkala jsem si, že já jako netrestaný člověk tuto možnost nemám a trochu jsem těm vězňům rozšíření svých zručností záviděla. Dnes už mě závist přešla. Zjistila jsem, že kde je vůle, je i cesta. Drobné zedničení je stejné, jako když pejsek s kočičkou pečou dort. Trochu toho materiálu někam přidat nebo ubrat, pak to zamatlat, aby to ladilo oku a je hotovo. V podstatě se takto učíme veškeré práce, které musíme ovládat. Na rozhodnutí pana Prymuly o nouzovém stavu doplatili hlavně chlapi. Žádná hospoda, žádný sport, žádní kámoši. A my ženy si dál vesele pereme, žehlíme, vaříme a uklízíme ☺

Ráno sedím u snídaně a koukám z okna, že zas někdo venku pálí něco jiného než dřevo. Na vsi se sousedé kontrolují, volají na sebe policii, bylo mi divné, že by si někdo dovolil pálit cosi zakázaného. Zjistila jsem, že náš soused si dovolil pálit svoje auto, doufám, že nechtěně. Nejdříve se to pokoušel hasit vodou, ale v tom dnešním větru neměl šanci. Když začaly bouchat pneumatiky, vzdal to a čekal na příjezd hasičů. Měl štěstí, že vítr vanul směrem od nedostavěné chalupy, tak přišel „jen“ o auto.

Říjen – název je odvozen od jelení říje. V tomto měsíci pokračuje podzimní sklizeň. Na stromech zatím barva podzimu není patrná. Říká se, je-li říjen velice zelený, bude leden hodně studený.