praví staré známé moudro charakterizující lidský orgán zraku. Převedeme-li si tato slova do reálu, znamená to, že takový pohled do nitra člověka může být zamřížovaný, šmouhatý, zaprášený, zamlžený, orosený nebo jednoduše úplně zatažený. Jeden z mála národů, kteří se nebojí nechat ostatním nahlédnout do svého nitra, jsou Nizozemci. Jejich okna jsou totiž veliká, čistá a hlavně - bez záclon! V poslední době se i u nás začínají objevovat okna bez zahalení. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů se ráda dívám lidem do oken. Takové okno o majitelích dokáže hodně napovědět. Je to jako pohled do očí. Zvu všechny ty, co mají zájem, nakouknout do mých oken.

Slunce prodlužuje život!
Trochu neobvyklé tvrzení, ale dle rozsáhlé studie švédských vědců je tomu tak. Však známe české rčení: kam nechodí slunce, tam musí lékař. Vědci došli k závěru, že sluneční paprsky mají na lidské tělo mimořádně pozitivní účinky a pokud se vyhýbáme slunci, neděláme dobře. Ženy, které se vystavují slunci, mají menší riziko kardiovaskulárních chorob a žijí déle o 0,6 až 2,1 roku. Experti svá zjištění vysvětlují tím, že sluneční záření podporuje produkci beta-endorfinů, jež vyvolávají pocit radosti a uspokojení. Vlastně ani o další půlrok, po dovršení plánovaného věku 99 let, moc nestojím. Ale to, že mi slunce zlepšuje náladu, vím už od svého útlého věku. Jak je slunce, nedělám nic jiného, než se někde válím a jsem šťastná jak blecha. Opět jedno rčení. Zajímali jste se někdy, jak asi může být blecha šťastná? Od čeho se její štěstí odvíjí? Já ano a je to jednoduché. Blechy se vyskytují u hostitelů se stálým pelechem, tedy teplomilných lidí a zvířat. Kdo by neměl rád lidské teplo. Já ho nesmírně miluju. Jsem šťastná, když mě někdo zahřívá a krmí. Lékaři nám pár let tvrdí, jak je slunce škodlivé. Zajímali jste se o škodlivosti krémů na opalování? Opravdu si nevybereme. Ale jednu radu mám. Dočetla jsem se, že barevné oblečení funguje jako dobrý filtr UV záření. Odhoďte jednobarevné plavky a zakupte pestrobarevné :-)

Zanedlouho se v Praze uskuteční XVI. všesokolský slet. Bude se na co dívat, ale cvičit bych tam nechtěla. Takové organizované cvičení není pro mne. Kdysi jsem nacvičovala spartakiádu a mám z toho zážitek na celý život. Místo rychlého pohybu stále jedno a to samé. Neustále bylo slyšet: ty ruce ne tak vysoko, nedívejte se do země, zařadit na značku, nepovídat u toho, nesmějte se, nespěte u toho… Nic pro mne. Já jsem narozena ve znamení střelce, dostala jsem do vínku cosi, co nejde změnit. Jsem jak neřízená střela a organizování se vyhýbám. Miluju pohyb, nevydržím sedět na jednom místě déle než pět minut. Jediný organizovaný pohybový kroužek, který jsem jako dítě navštěvovala, byl balet. V sedmi letech mě rodiče přihlásili do baletu. Zakoupili sukýnku, cvičky a řekli, že budu tančit. Odvedli mě ke stejně starým holčičkám a paní učitelce, která byla nejspíš bývalá baletka. Soudím dle toho, že byla scvrklá jak sušená švestka. Nevím, co to rodiče napadlo. Sedm let jsem vyrůstala mezi kluky, lezla s nimi po skalách, prala se s nimi a najednou ze mne chtěli udělat dívenku ladných pohybů. A protože jsem byla občas i hodné dítě, tak jsem na balet poslušně chodila. Celkem dvakrát. Pak jsem se raději vrátila mezi kluky na skály, kde mi bylo nejlépe. Ale platí, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Nebo také, co se v mládí naučíš, ve stáří už nestihneš použít. Zatím stíhám, jen s malou změnou. Nelezu po skalách, ale po žebříku, abych nabílila naši chaloupku, která musí zářit bíle.

Přemýšlím, který pár zvolit na dnešní nákup rohlíků v místním konzumu. Poradíte?

Bez ponožek se nedá žít
Dnes se mi špatně spalo, netuším proč. Ve tři hodiny ráno jsem šla zapátrat na internet a konečně jsem našla pravou příčinu. Spala jsem bez ponožek. Taková troufalost. Dozvěděla jsem se, že usnu jen tehdy, pokud mám teplé ruce a nohy. Jenže jsou letní teploty, všude vedro, nohy mám vystrčené z pod peřiny, nechápu to. Pátrám dál. Prý pokud budete nosit ponožky do postele, zažijete více orgasmů. Po tomto zjištění rychle vytahuji ze šuplíku první pár ponožek, který mi padl do ruky, rychle navlíkám a … NIC. Chyba, špatně jsem četla. Prý 80% žen, jejichž muži do postele nosili ponožky, dosahovalo orgasmu. Zatímco ženy, jejichž muži neměli ponožky, dosahovaly orgasmu pouze v 50% případů. To je zajímavé zjištění. Vytahuji ještě pánské ponožky a přemýšlím jak je partnerovi navléct, abych ho nevzbudila. Zjišťuji, že tady cesta nevede. Hledám dál. Ponožky v posteli prý zlepší příznaky menopauzy. To by asi mohlo zafungovat, ale musela bych nejdříve zjistit, jaké to mají být příznaky. Já žádné příznaky menopauzy nemám. V tuhle noční hodinu se cítím trochu ošizená. Možná, kdybych zjistila ty správné příznaky, mohla bych si je vsugerovat. Ale rozhodla jsem se, že nebudu podvádět a raději budu dál hledat pravou příčinu mé nespavosti. Někdy příčina může být tak skrytá, že její odhalení není vůbec jednoduché. Dnes mám dojem, že za každý můj problém mohou ponožky. Dočítám se, že ponožka je bariérou mezi zdravím a nemocí, dokonce někdy mezi životem a smrtí. Býváme zesměšňováni, že jsme národ, který nosí ponožky do sandálů. Ale ti tatíci, co vypadají tak trochu nepatřičně, mají pod čepicí. Totiž chrom, který je obsažený v obuvi se snadno dostane do kůže a to pak je průšvih. Hlavně pro ženy, které nosí naboso sandály i lodičky. Přiznávám se, že já nosím naboso i balerínky. Divím se, že ještě žiju. Možná mi zbývá jen pár hodin života, tak raději končím s hledáním a jdu je prospat. Jasně že v ponožkách.

Zdání klame. Vypadá to, že se jedná o pánskou záležitost, ale není tomu tak.
Není to ani mazání na tělo a ruce. Prostě je to pouze sádlo pro dámskou pleť.

Při návratu z Prahy jsme se zastavili v obchodě s tím, že nakoupíme potraviny, které u nás nejsou. Přeci jenom nabídka masa a pečiva v Praze je rozmanitější a kvalitnější. Jako obyčejně obchod bez prodavaček, dopadal na mne dojem z ranního jednání v bance, že jsem se zas dostavila někam bez objednání, že jsem nevítaná. U pultu s masem jsem viděla krásnou, usměvavou prodavačku a též jsem zahlédla tence zarolované sádlo s nápisem „hřbetní sádlo“. To je to nejkvalitnější sádlo, které u nás nenabízejí. I osmělila jsem se, jestli by mi prodavačka nemohla kousek z jednoho balíčku odříznout. Že potřebuji opravdu jen kousek, protože z něj dělám mast. V tu chvíli jsem viděla jen dvě vykulené oči v krásném obličeji orámovaném červenohnědým přelivem. Bylo vidět, že prodavačka o sebe s láskou pečuje. Daly jsme se do hovoru, chtěla vědět, jak sádlo škvařím a co s ním dělám. Tak jsem ji prozradila, že se škvařit musí jen na mírném ohni a že je dobré mazat na vlhký obličej, vlhkost sádlo uzavře a ta se vstřebává do pokožky. Sádlo neobsahuje žádné chemikálie jako nabízené předražené krémy, které slibují zázraky, ale jen nás rozčarují, protože žádný zázrak se nekoná. Paní nakonec řekla, že se sádlem namaže celá, což nás obě pobavilo a smály jsme se na celé oddělení. Manžel nás zpovzdálí pozoroval. Když jsem k němu dorazila, chtěl vědět, co jsme probíraly, že jsme se u toho nakupování tak bavily. Paní byla tak nadšená z mých informací jako bych jí sdělila nejtajnější elixír mládí a naše dorozumívání nebylo zas tak jednoduché. Ona byla Ruska, česky zas tak moc neuměla. V podstatě to byla první Ruska, která mi v posledním období nevadila, protože po pár dnech strávených v našich lázních jsem ruštinu slyšet dlouho nechtěla.

Jednou za čas musím zajít na nějaký úřad vyřídit nezbytnosti. Většinou s tím nemám problém. Vím, co chci a dokážu se stručně vyjádřit. Je pravda, že dnes je možnost většinu záležitostí vyřídit přes net, bez čekání. Ale jsou věci, které tak lehce vyřídit nejdou. Manžel chce vycestovat do vzdálené země a k tomu potřebují na jejich velvyslanectví potvrzení, že má účet, na kterém je určitá částka. A tady jsme narazili. Manžel žádný účet nemá! Máme jeden společný, který spravuji já, manželovi tam JEN chodí peníze. A protože i jeho peníze jsou naše společné, zřídila jsem mu k mému účtu platební kartu. Kdysi to byla karta zlatá, ale zjistila jsem, že slečny z celého světa se na takovou kartu lepí jako vosa na bonbon, tak jsem mu ji změnila na téměř obyčejnou :-) Nyní, po mnoha letech mne překvapilo, že mu chybí k účtu podpisové právo. Domnívala jsem se, že to není žádný problém, zajdeme do banky a tam to zařídíme. To jsem ale narazila. Úřednice v bance nás odmítly obsloužit s tím, že musíme být objednáni. Asi jsem v bance dlouho nebyla a není moje chyba, že mne o tom nikdo neinformoval. Ale nedala jsem se odradit. Postavila jsem před jeden stoleček, kde si dvě úřednice povídaly, a čekala jsem, až si dovypráví. Trvalo to deset minut. Pak jsem přistoupila k jedné s tím, že požaduji činnost, která by jí trvala pět minut, a zda by mi dnes výjimečně mohla vyhovět, že se hned zítra přehlásím k jiné bance. Že jsme byli zvyklí na ochotné úřednice, které nás dříve v této bance vítaly s úsměvem. A najednou to šlo. Během pěti minut jsme byli z banky venku s nepříjemným pocitem v zádech z tohoto jednání, ze zamračených a neochotných úřednic. Ale jsem o informaci chytřejší. Do banky se prý musím objednat, stejně jako k lékaři. Kdyby na mne byl můj lékař tak nepříjemný jako tato úřednice, nikdy bych k němu nechodila. Se získaným důležitým dokumentem jsme pokračovali do Prahy. Den hned z rána vypadal jako nevydařený, jenže opak byl pravdou, ale o tom až příště.

Nemáme žádnou jistotu, že zítřek opravdu přijde, tak pojďme žít hned dnes.
Můžeme věřit na vše, co nás napadne, ale je dobré, když nás napadne nějaký cíl, za kterým si v životě jdeme. Pokud se nám nedaří, musíme věřit, že zítřek bude mnohem lepší. Co nemůžeme zlepšit, je dobré hodit za hlavu a netrápit se tím. Toto může udělat každý z nás. Můžeme si dávkovat optimismus po kapkách a život se stane o hodně krásnější nejen pro vás, ale i pro naše okolí. Existují pouze dva dny v roce, kdy nemůžeme udělat vůbec nic. Jedním je včerejšek a druhým zítřek. Proto je dnešek tím správným dnem, kdy má člověk milovat, konat a žít.

8. květen je den vítězství nad fašismem
Kdysi byl dnem vítězství 9. květen a za komunistů nebyl konec války státním svátkem. Není to jediná změna, která nastala, dnes už také nemusíme vyvěšovat sovětské vlaječky, číst nesmyslná hesla jako „Navždy se Sovětským svazem“ a podobné výmysly. Není nic povinného, ale asi je dobré vzpomenout, že mnoho lidí položilo život, abychom si mohli žít v míru a radovat se z maličkostí. Neuvěřitelný dar, který jsme my všichni dostali.

Likvidace pařezů nebo moje tvrdohlavá hlava
Kdysi jsme měli kolem části zahrady živý plot z ptačího zobu. Byl velice krásný, ale měl jednu velkou vadu. Musel se několikrát do roku stříhat a dalo to hodně práce, protože už byl dva metry vysoký. Nakonec jsme se rozhodli jej zlikvidovat a s velkým úsilím jsme ho u země uřezali. Pařezy zůstaly, taky kdo by se s nimi lopotil. Před ně jsem vysadila nové různorodé keře, které nevyžadují stříhání a vše chvíli fungovalo tak, jak má. Letos jsem si všimla, že to fungování není stoprocentní. Kolem pařezů se nedá zajet sekačkou, pařezy musí ven. Termín - včera bylo pozdě. Ráda si dokazuji, že leccos nelehkého zvládám sama. Pár pařezů jsem vykutala a mám rovnou plochu s možností sekání. Ovšem říká se, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán, což se také stalo. Po ukončení práce jsem si šla umýt nohy pod hadici, abych se venku zbavila největší nečistoty. Po ohnutí mého těla to vypadalo, že už se nikdy nenarovnám. Hekat jsem mohla na celé kolo, v okolí není živé duše, ale vůbec to nepomáhalo. Moje priorita byla někam zalehnout a narovnat své namožené tělo. Podle doktora Hnízdila, jehož rady přímo hltám, bolesti zad vypovídají o tom, že si toho člověk naložil na záda víc, než unese. To jsem hned pochopila, je to nesmírně jednoduché. Další rada je, že se máme pokusit porozumět svému tělu. To dělám často, ale dnes jsem se rozhodla, že to bude opačně. Dnes moje tělo musí porozumět mně. Na lehátku jsem si s velkou dávkou bolesti narovnala bolavá záda a říkám jim: Klid, uvolněte se, nepanikařte a povolte už ty zatraceně sevřené svaly!!! A stalo se. Síla mysli je mocná, jen nevím, jak dlouho to může fungovat.

Na jaře, kdy se půda prohřeje, se čmeláčí královna probudí ze zimního spánku a navštěvuje raně kvetoucí rostliny, aby po zimě znovu načerpala sil. Poté začne hledat místo, kde by mohla založit své hnízdo. Prozkoumává díry v zemi, stěny budov a jiné otvory. Jakmile vhodné místo najde, upraví si ho a postaví z vosku džbáneček, do kterého nanosí nektar. Ten slouží jako zásobárna na noc a nepříznivé dny. Sladký nektar totiž čmeláci využívají jako palivo a bez něj nedokáží přežít více než několik hodin. Brzy postaví na dně komůrky voskovou buňku, do které postupně klade první vajíčka.  Asi za 4 dny se z nakladených vajíček líhnou larvy. Matka je zahřívá vlastním tělem a  krmí pylem, který denně sbírá. Pyl slouží jako zdroj proteinů a řady dalších látek, které jsou pro vývoj plodu nezbytné. Kromě jiného způsobu letu, je právě přítomnost rousek na zadních nohách jasným signálem, že matka již hnízdí. Náš domeček posloužil pro čmeláky jako množírna. Dřívka jim moc nevyhovovala, ale dírky ve dřevě ano. Za nimi mají dost prostoru k žití, takže dírky ucpávají a mezery mezi dřívky využívají jako vstup do svého obydlí. Vlastně jsem malý developer, investovala jsem do výstavby čmeláčího domu. Každý musí nějak začínat